Listopad 2008

koledy

24. listopadu 2008 v 19:35 vánoce

Rolničky


Dej Bůh štěstí


Chtíc, aby spal






Jak jsi krásné, neviňátko



Narodil se Kristus Pán




Nesem vám noviny




Pásli ovce Valaši





Půjdem spolu do Betléma

Štědrý večer nastal


Veselé vánoční hody


Tichá noc, svatá noc

Purpura


Bílé Vánoce

Veselé Vánoce

Štěstí, zdraví, pokoj svatý...


Já bych rád k Betlému


Ve městě i ve vůkolí


Bude zima, bude mráz


vánoce v cizích krajích

24. listopadu 2008 v 19:25 vánoce

Vánoce ve Skandinávii

Ve Skandinávii se Vánoce nazývají "Jul". Toto pojmenování pochází zdoby před Kristem a znamená vlastně "kolo". Je tím míněno kolo sluneční. V dřívějších dobách ho představovalo hořící kolo od vozu. To lidé nechávali kutálet z kopce dolů. Doba Julu byla také dvanáctidenní dobou klidu a míru, ve kterém se zdobili domy brčálem a každý si mohl nosit z lesa dříví. Říkávalo se mu "julové dřevo". Do domu přicházeli a odcházeli hosté, zpívalo se a prostíralo se bohatě na stůl. Julové dřevo hořelo každou dvanáctou noc a jeho popelem se pak hnojili pole.Také pojem "julový kozel" prochází z doby před Kristem. Jde o vánoční zvíře ze Švédska, což je ze slámy spletený kozel. Bylo to jezdecké zvíře boha Thora. Ten přináší na svých zádech dárky. Když máte rádi překvapení, můžete jako Skandinávii slavit tzv. "Julklapp". Někdo vám do domu doručí dárek a vy přitom nesmíte poznat kým byl doručen. Někdy ho dotyčný jednoduše vhodí do pokoje, anebo silně zabuší na dveře a ztratí se. Dárky bývají často zabaleny v různých bláznivých či nadměrně velkých balících. Někdy bývá také přiloženo pár žertovných veršů. V Dánku patří k vánočním oslavám Julnisserové. Jde většinou o trpaslíky v červených oblečcích. Ti jsou všude vidět jako vánoční dekorace. Představují známé postavičky "Tomteho" a "Nissera", přírodní duchy, kteří ochraňují domy, dvory, pole, stáje a zvířata. Dříve jim lidé dávali za dveře jídlo a pití, aby si tak zachovali jejich náklonnost. Julkapem se nazývá jeden pěkný obyčej, který je domovem ve Švédsku. I když nadílení dárků není to nejdůležitější, patří přece jen k Vánocům. Julklapp můžeš ještě v předvánočním čase s kamarády nebo příbuznými, doma nebo třeba ve školní třídě. Čím více dětí (ale také dospělých) hraje, tím zábavnější Julklapp je. Pravidla jsou jednoduchá: Nejdříve se stanoví datum, kdy má hra proběhnout. Několik dní předtím napíší všichni na malí lístek papíru jméno a složí. Složené lístky se vhodí do veliké nádoby a potom si každý vytáhne svůj "los". Samozřejmě že nikdo nesmí vědět, čí jméno jsme si vytáhli. Nyní je až do Julkappu čas na obstarání vhodného dárku pro vylosovaného. Nyní je až do Julklappu čas na obstarání vhodného dárku pro vylosovaného. Aby nikdo nebyl zklamán, měla by se stanovit nejvyšší možná cena dárku, která se nesmí překročit. Když přijde Julklapp, položí na zabalené dárky na určené místo. Na balíček napíše jméno obdarovaného, ne však jméno dárce. Jméno dárce se nesmí nikdo dozvědět. Každý začne vybalovat dárek, na kterém je jeho jméno. Můžete hádat, kdo koho obdaroval, a současně tajně pozorovat, jak se tváří a reaguje ten, pro koho jste dárek přichystali.

Vánoce v Nizozemí

Nizozemí, stejně jako v dalších evropských zemích, dostávají děti mikulášskou nadílku v předvečer svatého Mikuláše, 5 prosince. Mikuláš prý býval biskupem ve městě Myra v dnešním Turecku. Žil ve čtvrtém stoletím před našeho letopočtu a proslavil se svými dobrými skutky a láskou k dětem. Je proto považován za jejich ochránce a vyprávějí se také legendy o zázracích, které vykonával. Přípravy na mikulášský svátek probíhají od začátku prosince. Tehdy se scházeli ženy a společně zdobí vánoční cukroví zlatými flitry. Shromáždí se vždycky v jedné rodině a každá z nich si přinese svůj štěteček a nádobu na vodu. Potom se sesednou do útulného místečka a při šálku kakaa si vyprávějí vánoční příběhy. Dříve chodili pomáhat přímo pekaři, dnes si přinášejí už hotové pečivo. Jak se sluší na biskupa, a ještě k tomu světce, přichází Mikuláš s velkou družinou. Obleče se do vyšívaného pláště, vysoké špičaté čepice a má i nezbytnou berlu. Přijíždí lodí ze Španělska, země pomerančů. Před staletími totiž vládl v Holandsku, které je součástí Nizozemí, španělský král. Svatého Mikuláše doprovázeli čert - mouřenín Petr. Je jeho průvodcem i sluhou jako například čeledín. Ruprecht v Německu. Na cestu je vyzbrojen metličkou. Všude kde se svatý Mikuláš objeví, je vítán slávou. Večer 5 prosince Mikuláš naděluje. Někde jeho příchod ohlašují zvoněním a chrastěním.Svatý Mikuláš cestuje krajem na svém koni. Na toho ovšem také děti Nizozemí pamatují. Mají pro něj připravené seno, chleba i mrkvičku, aby si koníček pochutnal.


Vánoce v Sasku

Víte, jak se slaví Vánoce v Sasku? Všechny části Německa měly své zvyky a obyčeje, a my si povíme, jak před osmdesáti lety slavily Vánoce v Sasku. Na mnoha místech byl Štědrý dne obyčejným pracovní dnem. Jídlo bylo jednoduché, jen o půlnoci se rozkrojila vánočka, upečená už před týdnem. Na Boží hod vánoční se brzy vstávalo a všichni si pospíšili do kostela, aby navštívili bohoslužbu o šesté hodině. Po návratu domů se zatopilo v kamnech ve slavnostním pokoji, který se ve všedních dnech nepoužíval. Rodina zasedla společně k jídlu a teprve potom byl čas na dárky. Děti se musely obrnit značnou dávkou trpělivosti. Dárky byly u dětí z bohatých rodin skromnějších a bylo jich méně než je tomu zvykem dnes. Z nedalekých Krušných hor se přivážely vánoční ozdoby. Byli to andělé, louskáčky, svícny a jiné řezbářské práce nebývalé krásy. V Krkonoších bývaly sklárny vyrábějící měňavé lesklé baňky. Děti z chudších rodin zdobily svůj vánoční stromek jablky, oříšky a slaměnými hvězdami. Někteří lidé se bavili o Vánocích litím olova, ale zbožné rodiny tuto zábavu neschvalovaly a považovaly ji za nevhodnou pro slavnost Božího narození. Vánoční hostina se skládala za dvanácti druhů jídel a na znamení toho, že rodina netrpěla po celý rok nedostatkem potravy, muselo se z každého ze dvanácti pokrmů něco zůstat. Jen husí pečínka s knedlíky byla výjimkou, neboť ta se směla jíst podle chuti.

Vánoce v Polsku

Vánoční čas počíná v Polsku adventem. Pro děti je to nejkrásnější doba roku, protože nade vším spočívá zvláštní tajemné kouzlo. Padající sníh vzbuzuje pocit míru. Tento čas má být prožit v klidné přípravě na velkou slavnost. Každý by se měl zamyslet sám nad sebou. Děti se zříkají sladkých dobrot nebo je dávají chudým. Ba i dospělí jsou střídmější v pití alkoholu a v kouření. Lidé zanechávají sporů a hádek, neboť vědí že přichází čas lásky. Za dlouhých zimních večerů děti vyrábějí barevné řetězy z papíru, slaměné hvězdy, ptáčky z vyfouknutých vajec a jiné ozdoby na vánoční stromeček. Konečně nastane dlouho očekávaný večer. V Polsku se věří, že čas vánoční opouští Ježíšek nebe a přijíždí na oslátku mezi lidi na zem. V každém bytě je proto připraveno pod stromečkem trochu sena pro oslíka. Ke slavnosti se shromáždí celá rodina i s prarodiči jinými příbuznými. Zhasnou světla lamp a zažehnou svíčky a prskavky na vánočním stromě. Pod stromem leží roztomilé, krásně zabalené dárky. Na každého je pamatováno, dárek dostane i ten, kdo nebyl očekáván. Někdy děti navštíví Mikuláš. Nosí červený plášť a špičatou čepici zdobenou kožešinou. Na zádech má velký ranec s dárky a tvář mu zakrývá dlouhý bílí vous. Když jsou všechny dárky rozbalené, rozezní se dům zpěvem. Za okny čekají ve všech domácnostech děti s nosíky přitisknutými na sklo. Dívají se na nebe, aby zahlédly první zářící hvězdu. Kdo ji uvidí nejdříve? Teprve tehdy, když se tahle první hvězda objeví, posadí se všichni ke sváteční večeři. Na slavnostně prostřeném stole stojí svícen, pod kterou leží groš, jenž má chránit dům před chudobou. Paní domu prostře vždy jeden příbor navíc pro neočekávaného hosta. I kdyby na dveře zaklepal úplně cizí člověk je pozván ke stolu. Před jídlem se rodina pomodlí a otec přečte z bible o narození Ježíše Krista v Betlémě. Nato přijde na stůl vánoční pečivo. Každý dá ze svého kousek sousedovy a popřeje mu při tom všechno nejlepší. Potom začne slavnostní vánoční večeře. Skládá se z nejrůznějších jídel. Začíná se polévkou z červené řepy, které se říká boršč. Chybět nesmí brambory se zelím a houby. Nejdůležitější je však ryba smažená na oleji, nejčastěji to bývá kapr. Večeře je ukončená moučníkem. Bývá to především makový koláč, potom sušené ovoce, fíky a datle. Úplně naposled přijde rozmanité cukroví. O půlnoci navštěvují lidé pastýřskou mši, nazývanou také Pasterka. Je to připomínka noci, kdy pastýři oslavovali malého Ježíše. O vánočním večeru dostávají dárky i zvířata. Nezapomíná se na ně, vždyť byly prvními svědky Ježíškova narození a je ho nejbližšími společníky ve chlévě. Legenda vypráví, že zvířátka o půlnoci promluví lidskou řečí a sdělují si jak s nimi lidé zacházejí. Také následující vánoční den se v Polsku mnoho jí a pije a všichni chodí na návštěvy k příbuzný oznámím.




Vánoce v Anglii

Už v předvánoční době, na Štědrý den a po všechny sváteční dny, zpívají se po celé Anglii vánoční písně. Ve školách, chrámech i v rodinách, všude znějí vánoční koledy. Na mnoha místech procházejí ulicemi skupiny dětí a dospělých a zpívají: Jednou se probudíme…nebo Veselé Vánoce přejeme vám…a další koledy. Dovedete si představit, jaké by to bylo kdybyste našli dárky, hned ráno probudíte? Kdyby však nadílka nebyla na Štědrý večer ale až na Boží Hod vánoční? Tak totiž slaví vánoce v Anglii a v Americe. Santa Claus tu přichází v noci krbem a nasype dárky do punčoch, které děti večer ke krbu položily. Pravá vánoční hostina probíhá 25.prosince a nerozlučně k ní patří pečený krocan. Ten nesmí chybět na žádném stole. Tradičním zákuskem je vánoční pudink. Nesmíte si ho představovat jako ten náš vanilkový nebo čokoládový. Je to vlastně nákyp, který se často na první pohled podobá bábovce. Dělá se z mouky, vajec, tuku, oříšků, hrozinek, švestek a jiného sušeného a kandovaného ovoce, mnoha druhů koření a dalších přísad. Připravuje se většinou den předem, protože se musí velmi dlouho vařit v pudinkové formě. Dodnes je zvykem, že se v něm ukryje stříbrná mince pro štěstí. Pudink se proto musí jíst opatrně, aby si nikdo nevylámal zuby. Výzdoba anglických obývacích pokojů o Vánocích je úplně jiná než u nás. Nad dveřmi visící kytice jmelí, a kdo si pod ni stoupne, ten smí být políben. V dřívějších dobách bylo jmelí posvátnou rostlinou, o které se věřilo, že vyhání vše zlé. Pod kyticí jmelí často docházelo ke smíru nepřátel. Dveře však nezdobí jenom jmelím, ale i břečťanem a cesmínem, mnohdy spletené do věnců s různými barevnými stuhami. Slyšely jste někdy výraz Boxing Day? Zní to, jako bychom si měli o druhém svátku vánočním obléct boxerské rukavice. Tak to však není myšleno. Název dne je odvozen buď podle pokladniček v kostele, nebo podle velkých truhlic, v nichž si lidé ukládali šaty a jiný majetek dávali tam také věci, které k tomu dni dostaly darem. Obojí se nazývá box. V tento tradiční Boxing Day jsou obdarováni ti, kteří rodině prokazovaly po celý rok různé služby. Bývají to většinou listonoši, mlékař, hospodyně nebo uklizečka.


Vánoce u nás

České země byly dlouho součástí Rakousko - Uherské říše, v níž žili vedle Němců i slovanské národy a Maďaři. Proto se u nás slaví Vánoce podobně jako v Rakousku nebo v Německu. Také naše děti po štědrovečerní večeři s kaprem radostně očekávají zářící světla vánočního stromečku a nadílku pod ním. Dříve bývaly na venkově vánoční zvyky pestřejší, třebaže svátky se obešly bez ozdobeného stromku. Vánoční stromeček se u nás stal nedílnou součástí až v devatenáctém století. V některých místech východní Moravy se například ještě nedávno dodržovala staleté tradice pastýřských her. Jejich náplní byly vánoční legendy. Nejednalo se v nich jenom o tři krále, ale o zcela obyčejné lidi a pastýře. Většinou to byli drsní pastevci, kteří spávali na poli u svých ovcích. Zjeví se jim anděl a zvěstuje jim poselství o narození Spasitele, který se v Betlémě na slámě narodil. Pastýři putují za hvězdou, kterou nese jeden z mužů na holi. Naleznou malé Jezulátko, pokloní se mu a obdarují jej kožíškem. Pastýři si při této hře oblékali ovčí kožichy srstí navrch. Pastýři vesele škádlili přihlížející a často s sebou nosili i jesličky s Ježíškem nebo dokonce celý Betlém, který sami vyrobili. Tento starý zvyk v některých místech přetrvává dodnes, ale pastýřské hry hrají převážně děti. Rozšířen však je hlavně v zemích na východ od našich hranic. Tam ovšem nepředstavují pastýře děti, jako u nás, ale dospělí muži, kteří často nosí na tvářích strašidelné masky.


vánoční hádanky,básničky,říkanky a koledy

24. listopadu 2008 v 19:21 vánoce

Prosinec

Prosinec je měsíc ticha,
klidný teplem lásky dýchá,
i když za okny je zima
a v komíně meluzína
volá, volá, že má hlad,
že nemůže v noci spát...

Možná ne mě mámě poví,
že chodívám na cukroví,
a pak večer u stromečku
najdu jenom její vlečku
z jiní, větrem kouzlem tkanou
jehlou mrazu vyšívanou.


Mikuláš

Zatím co padá sníh a tichounce práší
v policích cukráren spí bílí Mikuláši.
To už se těšíme. To už je tady zase
tajemný podvečer pátého prosince.
Ornáty z papíru šustí v tomto čase
a děti čekají při černé hodince.
Zatím co padá sníh a tichounce práší
jako by splýval vous Velkému Mikuláši.


Sněhulák - Severák

Sněhulák- to je pán,
chumelí- stojí sám.
Dívá se do světa,
klouzačky zametá.

Klobouk má plechový,
celý je prachový.
Kabát má z peří,
kdo mi to věří?

Chodívá bos,
mrkev je nos,
knoflíky- uhlíky,
černé jak kos.

V ledové vichřici
úsměv má na líci.
Uprostřed vánice
schovává zajíce.

Když je mu zima,
říká to je prima.
Špatně se cítí,
když slunce svít.

Hurá, nazdar, sněhuláci
každou zimu se k nám vrací.
Na jeře pak za chvilinku
promění se ve Sněženku.

  • Já jsem přišel k vám,
    abych řekl vám,
    že je dnes koleda.
    Kdo mi něco dá,
    rád ho uhlídám.

    Kdo mi nedá nic,
    ten je ze Škudlic,
    na toho se zamračím,
    jako medvěd zabručím,
    půjdu od něj pryč!
  • Já jdu pro koledu,
    nesu si pytel,
    kdo mě ho dá plnej,
    bude můj přítel,
    kdo mě dá půl,
    vezmu na něj hůl.
    Kdo mě nedá nic,
    nepřijdu tam víc!
  • Vzkázal vás Ježíšek pozdravovat,
    máte koledu hned darovat,
    my jsme tam byli,
    s ním jsme mluvili,
    a on nám povídal,
    že jste pekli
    sejrový, makový,
    že jsou pěkný.
    Máte-li dát, dejte brzy,
    na zádech nás pytel mrzí,
    přitom dobrou noc,
    dáte-li jen moc,
    šup! Do našeho pytle strčíme
    veselý svátky vám vinšujeme!

Advent

Advent máme,
svíce plane -
jedna, dvě, tři -
a když v chvojí
ta čtvrtá se rozhoří,
Ježíšek u dveří stojí.


Kdo je to?

Je to dětí velký přítel,
chodí však, jen když je zima.
Na zádech má velký pytel,
v kterém soustu radosti má.


Copak je to za panáčka,
který pláče v zahrádce,
sotva teplé jasné slunce,
paprsky ho zahřát chce?

Dvanáct čápů,
dvaapadesát koroptví,
tři sta pětašedesát ptáků
jedno vejce snesli.

Přišel k nám
bílý kůň,
zalehl nám
celý dvůr.
Odpovědi:
1. Mikuláš
2. Sněhulák
3. Rok
4. Sníh

vánoce

24. listopadu 2008 v 19:17 vánoce

Mikuláš a jeho pomocníci

Zas jednou nastal čas, kdy Mikuláš sestupuje na zem. Podzim už dávno skončil a tu a tam se objevil první sníh. "Bratře Mikuláši," pobízel po několikáté Bůh, ,,děti na zemi se tobě ptají! Až mi z toho pořádně brní uši." "Ale vždyť už jdu!" Zabručel Mikuláš do dlouhých vousů, ale stále se k ničemu nemněl. Až tehdy, když nebeské cesty docela zmizely pod sněhem a na Mléčné dráze se klouzali všichni nebeští andílkové, zvedl se Mikuláš ze svého křesla a zazvonil na pomocníka. "Přiveď ze stáje oslíka a osedle ho, Ruprechte!" přikázal mu, "musíme dolů k lidem. Nachystej také pytle z půdy."
Po chvíli přidusal čeledín Ruprecht zpátky do světnice a hlásil, že oslík je osedlán a pytle stojí připraveny přede dveřmi. Mikuláš si oblékl svůj obrovský kožich a vyšel ze dveří. "I hrome," vyklouzlo mu z úst, když venku uviděl řadu pytlů. "Tolik pytlů neuneseme, ani kdybychom oslíka plně naložili a ještě každý z nás měl dva pytle na zádech."
"Budeme s sebou muset vzít Kašpárka," rozhodl Mikuláš. Ten veselý chlapík Kašpárek si běhá po světě v kabátku pošitém rolničkami a v ruce drží bičík, kterým klepne každého, kdo mu přeběhne přes cestu. To je, panečku, cinkání a zvonění, radost poslouchat. Kašpárek přichází v době, kdy začíná zima. Najednou je zde, vtančí do snů lidí, a ti se pak probouzejí s radostí v duši. Koutkem oka ještě zahlédnou ve dveřích prchající postavičku.
Mikuláš zapískal na prsty, a tu jako šíp přisvištěly po cukrovém sněhu sáně. Na nich vedle andělíka seděl Kašpárek a vesele potřásal rolničkami. Jiní andělíci poletovali kolem nebo pluli na obláčku, a to se jim tak líbilo, že si ze samé radosti zpívali. Když se Kašpárek dozvěděl, že pojede dolů na zem, jeho radost neznala mezí. Kašpárek se dal do veselého tance, až málem porazil malého oslíka, který v poslední chvíli polekaně uskočil stranou.
"Kupředu!" zavelel Mikuláš přísně, ne však nazlobeně, "Nesmíme ztrácet čas! Kde jsou provazy?" Pokud čeledín Ruprecht něco udělá, udělá to důkladně. Dlouhé provazy ležely pečlivě srovnané vedle sebe a Ruprecht jimi pevně převázal každý pytel. Potom začali spouštět jeden provaz za druhým otvorem, kterým hluboko dole zahládli vzdálenou zem. Ruprecht přinesl dlouhý žebřík, který už notnou chvíli stál připravený.
Mikuláš si navlékl tlusté palčáky a vydal se na cestu. Když starý muž sestupoval, úplně, chudák, promrzl. Nemilosrdný vítr profoukl i tlustý kožich a brzy se jednotlivé příčky žebříku pokryly ledovým pancířem. Mikuláš si musel dávat převeliký pozor, aby neuklouzl a nezřítil se dolů. Byla černočerná noc. Ve dne totiž Mikuláš sestupovat nesmí, aby ho děti nespatřily a nepoznaly, odkud přichází. To musí zůstat věčným tajemstvím. Náhle pod sebou Mikuláš zaslechl varování: "Dej pozor!" To čeledín Ruprecht lezl s oslíkem na zádech po žebříku. Vždyť oslík sotva uměl sestoupit po zmrzlých příčkách sám.
Zamračený Ruprecht si cestou dolů říkal, jak je jeho práce po celý rok příjemná, a jak je hrozný tento sestup ve sněhové vánici po zledovatělém žebříku a ještě k tomu s oslem na zádech. Zaradoval se, když se zase ocitl na pevné zemi.
Oslíkovi však byla zima, a tak hýkal a naříkal a nechtěl opustit záda svého ochránce.
Mikuláš s Ruprechtem uchopili čtyřnohého přítele a opatrně ho postavili do měkkého sněhu. Dávali při tom bedlivý pozor, aby si neublížil. Pak už jen počkali na Kašpárka. Konečně nad jejich hlavami zazněl zvoneček, Kašpárek seskočil mezi ně a vesele cinkal rolničkami. Potom už všichni společně vykročili do temnoty. Oslík naříkal a třásl se zimou.
"Co uděláme?" zeptal se Mikuláš. "Kde je nejbližší vesnice a jak je k ní daleko? Myslím, že budeme muset poprosit o boží pomoc, abychom nezabloudili a vyvázli z této temné a opuštěné krajiny."
V tiché modlitbě se tedy obrátili k nebi. A tu pojednou jako by někdo rozhrnul závěs, rozprostírala se před nimi do daleka obrovská zasněžená pláň.
V dáli zahlédli kouř. Proti nebi se jemně rýsovala věž. S důvěrou se vydali všichni tři poutníci dále. Brzy přišli k pohodlné cestě, která je přivedla rovnou do vesnice nebo spíše do malinkého městečka. Zůstali stát před městskou branou, ale ta byla pevně zamknuta. Pro Mikuláše to však neznamenalo žádnou překážku. Vyjmul ze záhybů kožichu kouzelnou hůlku, kterou mu daroval Bůh. Dotkl se záhybů hůlkou Ruprechta, oslíka, Kašpárka i sebe, a v mžiku se všichni tak zmenšili, že lehce prošli klíčovou dírkou. Potom se mávnutím kouzelné hůlky opět zvětšili. Navštěvovali pak dům od domu a všude, kde spali děti, kráčel Mikuláš s těžkým pytlem pomalu po schodech, jeho kroky zněly tiše celým domem a děti se ve spánku neklidně vrtěly. Když se zastavoval u jejich postýlek, ve spánku se usmívaly. Zdálo se jim o Mikulášovi a jeho dárcích. Jestliže našel Mikuláš u dětských postýlek nebo u dveří pantofle nebo jiné střevíce, naplnil je jablky a dalšími krásnými věcmi podle toho, co si které dítě přálo. Ovšem teprve až ráno se každý směl podívat, zda mu Mikuláš něco nadělil. Pokud nějaké dítě neodolalo pokušení a podívalo se dřív, trpce toho litovalo. Jeden neposlušný chlapec našel jednou v pantoflích bramboru a zakousl se do ní chtivě v domnění, že je z marcipánu. Brzy zjistil svůj omyl, kysele protáhl svůj obličej a docela jistě se už nikdy na den svatého Mikuláše neplížil tajně k pantoflím. Dětem, které měly malé bačkůrky a mnoho by se do nich nevešlo, položil dárky Mikuláš vedle postýlek. Nezapomněl ani na děti, které byly nemocné, těm obvykle ještě nějakou hračku nebo sladkost přidal. Nedá se ani vypovědět, jak se potom ráno radovaly, a hned se cítily lépe. Některé se už docela uzdravily. Ještě dlouho po tomto svátku děti vzpomínaly na krásné mikulášské sny a radost a překvapení u postýlek a přede dveřmi. Hrály si s novými hračkami a byly šťastné. A jak se Mikuláš a jeho pomocníci dostali zase do nebe? Cesta to nebyla vůbec snadná. Sotva vyšli z města, všude kolem byla tma a hluboký sníh.
Tu však zahlédli světlo. Když k němu došli, podivili se. Tam, kde světlo nejjasněji zářilo, roztál sníh a vládlo zde rozkvetlé jaro, ba dokonce i léto. Všude kolem bylo příjemné teplo, zažehala se tráva, vál vlahý, svěží větřík. Avšak je kousek odtud se tyčily hory sněhu, foukal studený vítr a potůčky se ztrácely pod silným ledovým příkrovem. Ale kde zůstal žebřík? Tři přátelé byli tak okouzleni ptačím zpěvem a krásou tohoto malého ráje, že vůbec nezpozorovali, jak nad nimi ze zelených křovin začíná vyrůstat dlouhé schodiště. Byly to pěkné a pohodlné schody, které vedly až do nebe. Všichni po nich bez námahy vystoupili, i oslík vesele vyběhl za Mikulášem, který krok za krokem kráčel důstojně vzhůru. Jako poslední poskakoval Kašpárek a cinkal rolničkami. Nahoře na nebi zářilo ještě jasnější světlo a jak se k němu blížili, stále zřetelněji slyšeli zpěv shůry. To prozpěvoval sbor andělíčků, kteří tak vítali nově příchozí ze Země. Mikuláš a jeho doprovod stoupali stále výš až se ocitli před nebeským trůnem.
Překvapený Mikuláš nebyl schopen slova, jen se hluboce uklonil. "Jestlipak víš, Mikuláši, komu vděčíte za pohodlnou zpáteční cestu? Dětem," řekl Michael. "Mnoha z nich se zdálo o vašem nebezpečném sestupu na zem a tolik se o vás strachovaly, že jejich prosby stoupaly k Bohu. Proto nechal Bůh pro vás vystavět toto pevné schodiště a také v budoucnu ho budete smět stále používat." Překvapený Mikuláš jen tiše poděkoval a sklonil hlavu, když se k němu obrátil Bůh: "Můj milý bratře Mikuláši, můj dobrý Ruprechte, tahle pohodlná cesta na vás bude čekat každý rok. Já se s vámi prozatím loučím, děkuji váza to, co děláte pro děti."
V tu chvíli se ozval cinkot rolniček a Kašpárek se svými sáňkami zamířil k Mléčné dráze. Mnoho veselých andílků se vezlo s ním na saních. Zpívali a radovali se. Také oslík byl celý nadšen ze sena, které mu po té dlouhé cestě převelice chutnalo.

Vánoční příběh

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od římského císaře Augusta, aby po celé zemi byl proveden soupis lidu. Všichni lidé se musejí nechat zapsat do seznamů obyvatelstva tam, odkud pocházejí. A tak se každý hned vydal do místa svého narození.
Také Josef odešel z Galijeli, z města Nazareta, do Judska, do města svého rodu v Judeji, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova. Šel se nechat zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.
Marně hledali nocleh, ani v hospodě, ani v jiném domě ve městě se pro ně nenašlo místo. Uchýlili se proto do jednoho chléva až za městem, aby si odpočinuli a strávili zde noc.
Když tam byli, naplnily se Mariiny sny a přišla její hodina. I porodila svého synáčka, zavinula jej do plenek a položila je do jeslí pro dobytek. Vypráví se, že v tom chlévě byl vůl a oslík, kteří svým dechem, nemluvňátko zahřívali. V té době se v okolí zdržovali pastýři, kteří zde pásli ovce. Nocovali pod širým nebem a střídali se v bdění, protože museli držet stráž nad svým stádem. Náhle se před nimi objevil anděl Páně, přistoupil až k nim a kolem se rozlila jasná záře, která dopadla i na pastýře. Pastýři se polekali, zmocnila se jich velká bázeň. Anděl však k nim promluvil vlídně: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete nemluvňátko plenkami ovinuté a položené do jeslí."
A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, Bůh v nich má zalíbení!" Jakmile anděl od nich odešel do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se stalo, jak nám Pán oznámil."
Pastýři se rychle chystali na cestu do Betléma, spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené v jesličkách. Když jej spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Pastýři novinu sdělovali dál, všude rozhlašovali, co o dítěti slyšeli. Mnozí se pak vydali za město ke chlévu, aby přinesli dary Marii i dítěti.
Marii se slova o dítěti zapsala do srdce, zachovávala je též v mysli a rozvažovala o nich. Když se pastýři vrátili, oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno.
Jakmile se pak naplnilo osm dní, vypravili se Josef s Marií a s dítětem do chrámu jeruzalémského. Pacholátku dali jméno Ježíš, kterým je už dříve nazval anděl.

Jedlička

V jednom lese na stráni vyrostla malá jedlička. Nevšímala si ani sluníčka, ani lehounkého větříku, ba ani dětí, které občas přišly sbírat lesní jahody. Jen si přála co nejrychleji hodně vyrůst."Kdybych už byla tak veliká jako jiné stromy! Potom by si ptáci stavěli svá hnízda v mých větvích," naříkala jedlička a netěšil ji sluneční svit, zpěv ptáků, ani bílé mraky na obloze.
Každý rok na podzim přicházeli dřevorubci, porazili pár těch velkých stromů a odvezli je pryč.
Jedličky se zeptala čápa: "Nevíš, kam ty urostlé stromy odnášejí?"
"Když jsem letěl přes moře, setkal jsem se s mnoha novými loděmi, na kterých se tyčily vysoké stožáry. Myslím, že to byly ony," odpověděl čáp. Jedlička si pomyslela: Kdybych vyrostla, mohla bych plout po moři. To by byla krása!
Pokaždé, když se blížily Vánoce, objevili se lidé a pokáceli mladé jedličky, některé byly dokonce ještě mladší než ta naše. "Kam stromky vezou?" ptala se jedlička, a vrabci cvrlikali, že do města. "Viděli jsme je okny. Stojí v pokojích, překrásně vyzdobené zlatými jablíčky, perníkem, hračkami a stovkami světel. To se nedá s ničím srovnat!"
"Zdalipak budu moci něco takového zažít? Takovou nádheru a velkolepost? Ach, kdyby tak už konečně byly Vánoce!"
"Raduj se ze svého mládí," řekli jí vzdych a sluneční svit.
Ale naše jedlička se ani trochu neradovala. Přišlo jaro, po něm léto a podzim, a ona stále rostla. A když se přiblížily Vánoce, porazili dřevorubci jedličku jako první. Sotva narazila sekera na její kmen, jedlička téměř omdlela samou bolestí a jen v dálce zahlédla svůj les. Lidé si ji přinesli do teplého pokoje, zasadili do sudu s pískem a vyzdobily ji vánočními ozdobami. Do jejích větví umístili mnoho svíček a na špici stromečku dali velikou, zlatě se třpytící hvězdu. Večer zapálily všechny svíčky na stromečku. Do pokoje vběhly děti a s jásotem si rozebraly dárky. O jedličku se nikdo nestaral, jen jeden malý tlustý chlapík řekl: "Budu vám vyprávět pohádku o kouzelném lese. Myslím, že se bude líbit i vánočnímu stromečku." A tak si jedlička poprvé v životě vyslechla pohádku. Když bylo po Vánocích, lidé stromeček odstrojili a vynesli na půdu. Jedlička tam ležela ve tmě a lítostivě vzpomínala na časy, kdy ještě rostla v lese a hřálo ji slunce. "Písk, písk!" uslyšela pojednou. Přeběhly dvě malé myšky. Byly zvědavé a vyptávaly se, kde se tu vzal stromeček. Jedlička jim tedy začala vyprávět o svém mládí prožitém v lese. Myškám se to vyprávění velice líbilo.
"Jak krásně vyprávíš!" řekly a další noc přišly opět.
Jedlička jim o sobě vyprávěla mnohokrát. Scházelo se stále více myší a jednoho dne také přišly dvě zvědavé krysy.
"Ty znáš jenom tohle vyprávění?" ptaly se. "Ještě vám povím pohádku, kterou jsem slyšela na Štědrý den." Ani tahle pohádka se však krysám nelíbila. "Kdybys raději povídala o plných špižírnách," zapištěly krysy a odběhly. Myšky běžely za nimi.
Na jeře odnesli lidé jedličku na zahradu. Hráli si tam děti, které se za stromečku o Vánocích těšily. Jeden z chlapců přiběhl a vytrhl zlatou hvězdu, která zůstala na špičce. Jedlička viděla kolem sebe telenou trávu a barevné květy. Myslela na své mládí v lese, na Štědrý večer a na své malé myšky, kterým se tak líbilo její vyprávění.
"Všemu je konec! Proč jsem se jen tenkrát neradovala za svého štěstí?" říkala si jedlička. Tu jí osekali všechny větve, kmen rozřezali a vhodili do ohně. Jedlička tiše naříkala a snila o
Štědrém dni a o jedné pohádce, kterou kdy ve svém životě slyšela. A potom dočista shořela.




Vánoční strom chudých dětí

Bylo časně z rána. Chlapec se probudil ve vlhkém, studeném bytě, který připomínal spíše sklepení. Měl na sobě jen tenký kabátek a třásl se zimou. Sedl si do rohu na dřevěnou skříňku a smutně pohlížel na svou nemocnou maminku, která ležela na skromném lůžku. Občas k ní přistoupil, poslouchal její dech a bylo mu líto, jak je vyhublá. Jistě se jí neleží pohodlně, vzdychl si. Slamník, na kterém spočívala, byl tenký jako omeleta, místo polštáře měla pod hlavou raneček. Jaký osud ty dva sem zavál? Možná se přistěhovali z jiného města a žena náhle onemocněla. Svátky byly přede dveřmi a všichni ostatní obyvatelé sklepního bytu dávno odešli. Chlapec si přinesl z průjezdu vodu, ale marně hledal ještě kousek chleba. Pohlédl na maminku, byla bledá jako stěna. Ležela tiše, bez hnutí, zdálo se, že klidně spí. Chlapec jí položil ruce na ramena, ale maminka se neprobudila. Jistě je jí také zima, povzdychl si chlapec. Dýchal si na ruce, aby se zahřál. Potom pohlédl na polici, kde ležela čepice, tiše ji vzal a vyklouzl opatrně ven.
Bože, jaké je to město! V životě nic podobného neviděl. Koně a vozy kolem něho jen sviští v závodu s tuhým mrazem. Viděl, jak koním stoupá z nozder pára a hned se sráží a umrzá.
Koňská kopyta dusají v mokrém sněhu na kamenné dlažbě. Jedna široká ulice za druhou, všechny ozářené světlem a lidé kamsi spěchají. Okna v domech se rozsvěcují, za nimi rodiče s dětmi usedají k prostřenému stolu. Za jedním velikým oknem chlapec zahlédl vyzdobený pokoj.
A v pokoji strom až ke stropu - vánoční stromeček, okrášlený mnoha zlatými ozdobami.
Pod ním leží panenky a malí koníčci. Ke stromku přicházejí děti se svou maminkou. Prohlížejí si dárky, smějí se a na něčem si pochutnávají. Chlapec to vše pozoruje s udiveným úsměvem. Náhle ho začnou bolet prsty u nohou. Ruce mu zčervenaly a prsty zebou při každém pohybu. S hořkým pláčem běží dál, a tu vidí za jiným oknem další pokoj a v něm stejně krásný strom. Na stole leží nejrůznější druhy cukroví, i z barevného mandlového těsta, nazdobené dorty a pochoutky z čokolády. Stojí tam čtyři bohatě nazdobené dámy a nabízejí zákusky každému, kdo vejde. Z ulice přichází stále mnoho panstva. Chlapec se přiblíží ke dveřím, otevřel je a také vstoupil dovnitř. V tu chvíli na něj začali všichni křičet a vyhánět ho ven. Jedna z dam k němu rychle přistoupila, vzala ho za ruku a vystrčila ze dveří. Když už byl před domem, hodila za ním malou minci. Chlapec se polekal, mince mu spadla k nohám a kutálela se na vozovku. Nemohl ji ani uchopit, protože měl prsty ztuhlé mrazem. Dal se do běhu a dýchal si na ně. Náhle ho někdo chytil za kabátek.
Nějaký výrostek mu strhl čepici, podrazil mu nohy a ještě ho uhodil. Chlapec upadl. Lidé stojící okolo vykřikli, a on vyskočil ze země a se strachem se schoval za hromadu dříví. Tady mě nikdo nenajde, pomyslel si, a je tu i trochu teplo, vítr sem nepronikne.
Nakonec opravdu usnul a zdálo se mu, že maminku mu zpívá ukolébavku. Maminko, vždyť já už spím! Ach, jak se tu dobře spí. Tu uslyšel nad sebou něžný hlas, který mu říkal: "Pojď se mnou k vánočnímu stromku!" Myslel si, že ho volá maminka, ale nebyla to ona. Někdo se k němu sklonil a objal ho. Chlapec vstal a udiveně se rozhlížel kolem sebe.
Co je to za světlo? Jaký to zvláštní stromek? Nikdy takový neviděl. Všechno září, všechno se třpytí, je tu nádherné teplo a kolem jsou samé panenky. Nejsou to však panenky, ale malí chlapci a děvčátka. Šaty mají utkané za světla, letí mu vstříc, líbají ho a vedou ke stromu. Sám se také vznáší.
Jeho maminka s úsměvem přihlíží.
"Mami, mami, jak je tu krásně!" volá chlapec. Děti se na něj usmívají a berou ho mezi sebe. "Kdo jste a kde jsem se to ocitl?" ptá se chlapec a stále se nemůže vzpamatovat z překvapení.
"U nebeského vánočního stromu," volají jeden přes druhého, "Na Štědrý den Pán Ježíš vždycky připravuje vánoční strom pro chudé děti. I my jsme stejně chudí jako ty. Ale teď jsme všichni tady, protože jsme se stali anděly." I Ježíš přišel mezi ně, jednomu po druhém podal ruku a požehnal dětem i jejich matkám.


Nejlepší vánoční dárek


Ve městě Budapešti žil kdysi chudý švec jménem János. Přestože každý den pilně pracoval a lidé si jeho výrobků velmi cenili, nedařilo se mu právě nejlépe. Příčinou jeho bídy bylo to, že život Jánose a jeho ženy byl bohatě požehnán dětmi. Každým rokem přišlo na svět děťátko, jednou chlapec, podruhé zase děvčátko. Když se narodilo deváté dítě, matka umřela. Mistr János zůstal sám, odkázán jen na sebe, se svými devíti ratolestmi. V domě bylo pořád živo, a toho jídla, co děti spořádaly! Jen na snídani muselo v košíku ležet devět krajíců chleba. A večer před spaním? Celý pokoj se proměnil v noclehárnu plnou lůžek. Křížem krážem i nad sebou stály postýlky, polštáře a pokrývky a z každé postele, ať malé či velké, vyčuhovala plavá nebo černovlasá hlavička.
Všechny děti byly čilé, zdravé jako řípa a také chuť k jídlu měly jaksepatří. Jedno bylo jasné: tyto děti se ve světě neztratí!
Byl právě Štědrý večer a mistr János se vracel od svých zákazníků domů k dětem. Výklady obchodů hýřily rozmanitými pestrobarevnými hračkami a sladkými dobrotami. Smutně si prohlížel János svou peněženku, kde s jen několik drobných mincí krčilo v koutě. Jak rád by také on překvapil své děti dárky! To ovšem znamenalo koupit dárek všem devíti, protože kdyby koupil něco jenom jednomu, vyvolal by závist u ostatních. Všem svým dětem chtěl János připravit vánoční překvapení. Mělo by to být něco zcela zvláštního. Něco takového, co by potěšilo všechny a nevyvolalo to mezi nimi spory. Dárek, který by jim nemohl nikdo vzít.
Hned po návratu domů svolal otec své děti a zeptal se jich: "Zdalipak víte, jaký zvláštní večer je dne? Dnešního večera celý svět slaví narození Ježíše Krista, a proto oslavíme tuto radostnou událost zpěvem!" Jako hejno ptáčků na stromě se pověsily děti na otce, jak se nemohly dočkat, aby uslyšely oblíbenou píseň a mohly ji zpívat s tatínkem.
Jemu se pojednou rozhostil na tváři slavnostní výraz a jásavě začal zpívat: "Narodil se Kristus Pán…"
Starší děti rychle pochytily melodii i slova krásné písně a doprovázely ho. Zato ty menší text pletly a těžká pro ně byla i ta melodie. Nakonec však zpívaly všechny, i když každé svým způsobem.
Nebe by jistě nebylo nebem, kdyby tu zázračnou píseň neslyšela a netěšilo se z ní, protože byla vskutku radost ty malé zpěváčky poslouchat.
Také domácí pán naslouchal té písni. Byl to bohatý a vznešený pán, leč byl tuze pyšný a věčně mrzutý. Měl tolik peněz, že je ani nedokázal spočítat, nevěděl tedy, jak bohatý vlastně je. Zato ženu ani děti neměl. Toho večera seděl doma, zakaboněný jako vždycky a nic mu nebylo dost dobré. Noviny ho nudí, jídlo už mu nechutná tak jako dříve, ba i ten vzduch v pokoji ho nějak tísní. Ani spát nemůže, přestože má drahocennou měkkou postel a jemné podušky.
Tu zazněl z přízemí jásavý zpěv dětí. Mohutněl a byl stále silnější a silnější, jako by ani konce neměl.
Domácí se rozzlobil. Bylo to tak neslýchané! Rušit ho takovým hlukem. Měl toho hlasitého zpěvu plné uši. Konečně se rozhodl, že tomu utrží přítrž. Rozhořčeně zaklepal na dveře mistra Jánose.
Mistr domácího pozdravil. "vy jste ten pilný švec János, že?" zeptal se ho bohatý muž.
"Přejete si zhotovit sváteční lakýrky?"
"Ne, nepřicházím jako zákazník. Slyšel jsem, že máte bohatou nadílku dětí, je to pravda?" -
"Ano, dá se to tak říci. Mám dětí jako smetí, malých i velkých." -
"To znamená, že musíte živit mnoho hladových krků!"
"Inu, to jistě ano."
"Je to slyšet zvláště když zpívají, pokud se to ovšem dá nazvat zpěvem," odpověděl pan domácí a náhle dostal nápad: "Nechcete mi přenechat některé z vašich dětí? Pošlu je na školy a procestujeme spolu celý svět. Vychovám z něj skutečného pána."
János se podivil. Ví Bůh, že to byla silná slova. Jedno z jeho dětí by se mělo stát vznešeným pánem jako pan domácí. Ale bylo by to vůbec štěstí?
Otec miloval všechny své děti stejně a nedokázal se žádného zříci.
"Žádejte ode mne, co chcete, pane, ale mé děti vám dát nemohu!"
Bohatý muž jen vrtěl hlavou, přesto však předal mistru Jánosovi několik velkých bankovek a řekl: "Tyto peníze vám dávám s jedinou prosbou. Nezpívejte už!" Potom zmizel.
Mistr János s údivem zíral na tu spoustu peněz a kroutil hlavou. Pak vzal ty podivné bankovky a uložil je do zásuvky stolu.
Děti zmlkly. Nesměly zpívat. Nechápaly, proč tomu tak je a proč nemohou procvičovat svou novou píseň. Vždyť stačí, když ji otec bude tichounce předzpívávat, ale ten je přísně okřikl: "Zpívání je přece zakázáno!" děti naplnil smutek. Mistr usedl k ševcovskému kopytu a začal pilně bušit kladivem do podpatku boty.
Vtom Jánose napadlo, že i údery kladiva musí rušit klid Štědrého večera. Vždyť se narodil Spasitel! Bezděky si začal pobrukovat: "Narodil se Kristus pán…"
Bez dlouhého přemýšlení vzal bankovky ze zásuvky a rychle se rozběhl po schodech nahoru k panu domácímu.
"Milostivý pane, prosím, nezlobte se na nás, ale raději zůstaneme chudí a budeme si zpívat, protože radostná píseň má větší cenu než všechno bohatství světa!" S těmito slovy a zdvořilými díky vrátil bohatému muži všechny peníze. Jak byl najednou šťastný!
Rychle se vrátil ke svým dětem. Všech devět si stouplo do řady, až připomínaly píšťaly od varhan, a jakoby z jednoho hrdla stoupalo k nebi jásavé "Narodil se Kristus Pán…"
Melodie zaplavila svou silou a mohutností všechna patra, ba skoro se zdálo, že zpívající jsou vlastně pravými vlastníky domu.
Ve svých krásných pokojích běhal rozčileně bohatý muž sem a tam a lámal si hlavu nad tím, jak je možné, že se ti chudáci dobrovolně vzdají peněz.
A přitom si stále zpívají!


přátelé

24. listopadu 2008 v 18:12
Herci Přátel
Jenifer Anistion
Obrazek
Jennifer, jejíž prostřední jméno zní Joanne, se narodila v Sherman Oaks v Californii 11. února 1969. K herectví byla vedena již odmalička otcem Johnem Anistonem, který dlouhou dobu hrál v seriálu Tak jde čas, a také svým kmotrem Tellym Salavasem (Kojak). Jennifer je napůl Řekyně - po matce, která zde žije. Po rozvodu rodičů žila Jennifer rok s matkou v Řecku, ale pak se přestěhovala za otcem do New Yorku.
Jennifer poprvé okusila herectví v jedenácti letech. V roce 1987 absolvovala New York's High School of Performing Arts a hned nato si zahrála v několika divadelních hrách jako "For Dear Life" nebo "Dancing on Checker's Grave". V roce 1989 získala první televizní roli v seriálu Molloy, dále se objevila v seriálech The Edge, Ferris Bueller, Herman's Head nebo Quantum Leap. Ale až role Rachel Green v seriálu Přátelé jí přinesla celosvětovou popularitu a otevřela se jí brána k rolím v úspěšnějších filmech. Přestože se chtěla ucházet o roli Monicy, Jennifer úspěšně absolvovala konkurs na roli Rachel. K tomu ji přesvědčil její agent.
Její velkou zálibou je malování, o které se začala zajímat v době, kdy chodila na Rudolf Steiner School. Když jí bylo jedenáct, byl jeden z jejich obrazů vystaven v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Countrey Cox
Obrazek
Courteney, jejíž prostřední jméno zní Bass, se narodila jako nejmladší ze čtyř dětí 15. června 1964 v Birminghamu v Alabamě, kde i vyrostla. Po střední škole se začala věnovat modelingu a herectví, proto se přestěhovala do New Yorku. Hrála v reklamách, objevovala se na titulních stránkách časopisů atd. Její herecká kariéra začala v roce 1984 seriálem As the World Turns a ve stejném roce byla obsazena do videoklipu Bruce Springsteena "Dancing in the Dark."
Ještě před Přáteli hrála Courteney v mnoha televizních seriálech. Diváci si jí asi nejvíc všimli v seriálu Rodinná pouta jako Lauren, přítelkyni Michaela J. Foxe. Popularitu jí však přinesl až seriál Přátelé, kde hraje Monicu Geller, pořádkem posedlou šéfkuchařku. Co se týče jejich filmových rolí, tak nejvíce zaujala v trilogii hororů Vřískot, kde ztvárnila postavu novinářky Gale Weathers, dále pak ve snímku Ace Ventura: Zvířecí detektiv s Jimem Carreym, Masters of Universe, Mr.Destiny nebo Blue Desert.
Lisa Kudrow
Obrazek
Lisa Marie Diane Kudrow, jak zní její celé jméno, se narodila 30. července 1963 v Encinu, Californii. Zatímco její role v seriálu je úplně trhlá a hloupá, Lisa je úplný opak. Ve škole se jí přezdívalo Einstein. Po dokončení střední školy chodila na prestižní vysokou školu Vassar Collage, kde odpromovala v roce 1985 - obor biologie. Pak ale v sobě odhalila herecké ambice a stala se členkou divadelního spolku. Od konce osmdesátých let se uplatnila jako host ve spoustě seriálu, jmenujme třeba Na zdraví!, Život jde dál, Letět na slepo, Trenér atd.
Zlomem v její kariéře byla role servírky Ursuly v seriálu Jsem do tebe blázen. Ta také byla námětem na roli Phoebe, kterou Lisa bez problému získala. Za roli trhlé masérky Phoebe, která si přivydělává hraním na kytaru a zpíváním, byla nominovaná na čtyři ceny Emmy (v sezónách 94-95, 96-97, 97-98, 99-2000) pro Nejlepší vedlejší komediální herečku, v roce 1998 cenu vyhrála. Ve stejné kategorii byla nominovaná na Zlatý glóbus, Screen Actors Guild nebo American Comedy Award.
Matt LeBlanc
Obrazek
Matt se narodil 25.července 1967 v Newtonu ve státě Massatchusetts, kde žil se svojí matkou. Jelikož se hodně zajímal o auta, motorky apod., tak chodil na technickou střední školu. V osmnácti letech se přistěhoval za svým otcem na Floridu. Po několika letech odcestoval do New Yorku, kde se začal věnovat modelingu. Předváděl také pánské oblečení pro různé agentury. Všimli si ho producenti TV reklam a za chvíli už vystupoval v reklamních spotech na Coca-Colu nebo Levi's jeans.
Na filmové plátno se přemístil po několika malých televizních rolích baseballovým snímkem Ed. Mezi ne tak úspěšné filmy patří např. Private Wars, A Streetcar Named Desire nebo Out of Gas On Lover's Leap. Pak přišel konkurs na roli do seriálu Přátelé, který Matt v pohodě zmáknul a od roku 1994 ho diváci vídají jako Joeyho Tribbianiho, neúspěšného a trochu přihlouplého herce, jehož vzorem je Al Pacino. Zatím asi nejúspěšnějším celovečerním filmem LeBlanca je snímek Ztraceni ve vesmíru, kde si zahrál společně s Heather Graham a Mimmi Rogers.
Matthew Perry
Obrazek
Matthew Langford Perry, jak zní jeho celé jméno, se narodil 19. srpna 1969 v Williamstownu ve státě Massatchusetts a je nejmladším z celé party. Talent zdědil po otci - herci Johnu Perrymu, jeho matkou je bývalá modelka Suzanne Moore. Rodiče se rozvedli, když byl Matthew ještě mimino a nejdříve žil s matkou v Ottavě, v Kanadě, kde prožil větší část svého dětství. Jako teenager byl moc dobrý v tenise, který hrál závodně, ale už tehdy věděl, že tenis není to, čím by se chtěl živit. Věděl, že chce být hercem, což se mu nakonec opravdu vydařilo. V patnácti se přestěhoval k otci do Los Angeles.
Po dokončení studií si zahrál v seriálech Boys Will Be Boys, Home Free, Sydney, Growing Pains a v televizních filmech Deadly Relatons, Call me Anna nebo Dance 'til Dawn, ale také v Beverly Hills 90210 nebo Druhá šance. Pak přišla role vtipálka Chandlera Binga v seriálu Přátelé, která mu přinesla spoustu nových příležitostí, které samozřejmě využil. Zahrál si společně se Selmou Hayek ve snímku Jen blázni spěchají, dále hrál ve filmech Edwards and Hunt: The First America Road Trip, She's Out of Control nebo Parallel Lives. Mezi jeho nejúspěšnější filmy patří "Můj soused zabiják" s Brucem Willisem.
David Shwimmer
Obrazek
David se narodil 2. listopadu 1966 v Queensu v New Yorku, vyrostl však v Los Angeles. Je synem dvou úspěšných právníků a odmaturoval na Beverly Hills High School (inspirace pro BH 90210), kde objevil dramatický kroužek a zamiloval se do herectví. Pak chodil na Northwestern University v Chicagu. Promoval v roce 1989. Společně s několika přáteli pak založil Chicago's Lookingglass Theatre Company.
Mezi jeho nejúspěšnější divadelní hry patří The Master and Margarita, In the Eye of the Beholder, West, Of One Blood nebo Odyssey. Na půl roku se odstěhoval do Los Angeles, aby zkusil štěstí v televizi, ale moc se mu nedařilo, a tak se vrátil do Chicaga. Po dvou letech se opětovně vydal do L.A. a tentokrát mu štěstí přálo víc než předtím. Získal role v seriálech Policie New York a Právo v L.A.
Pak přišel zlom - David získal roli antropologa Rosse Gellera v seriálu Friends. Hned v první sezóně (1994-95) byl nominován na cenu Emmy. Co se týče jeho filmových projektů, bylo jich opravdu hodně. Začal ve snímcích The Pallbearer, Twenty Bucks, Crossing the Bridge nebo Since You've Been Gone. Mezi úspěšnější pak patří Apt Pupil a nebo Kissing a Fool, který čeští distributoři uvedli pod názvem Přátelé. David měl také možnost zahrát si s Harrisonem Fordem ve filmu 6 dní, 7 nocí. David se také rád věnuje režii, sám režíroval několik epizod Přátel.
Mezi jeho záliby patří zejména sport a to hlavně softbal, basketbal, ping-pong. Dále rád hraje poker a pomáhá při různých charitativních akcích.